Stojím před mikrofonem, jsem shrbený, ošívám se a podivně kroutím hlavou. Za sklem sedí zvukař a sleduje něco, co chvílemi připomíná spíš malé divadelní představení než nahrávání audioknihy.
Právě namlouvám jezinku v příběhu O Smolíčkovi.
Nikdo z posluchačů samozřejmě neuvidí, co tam předvádím. Jenže když se celé tělo na chvíli promění v postavu, promění se s ním i hlas. A právě v takových chvílích si uvědomuji, jak dlouhou cestu jsem od svých prvních nahrávek ušel.
Začalo to v lesní školce
Moje první audiopříběhy nevznikaly jako promyšlený vydavatelský projekt. Pracoval jsem v lesní školce, psal příběhy a pouštěl je dětem. Jejich reakce byly moje první zpětná vazba.
Viděl jsem, kdy se děti do vyprávění ponořily, kdy začaly ztrácet pozornost a kdy je zvuk nebo hudba vtáhly zpátky. Nebyl to žádný vědecký výzkum. Byla to skupina skutečných dětí, které neměly potřebu předstírat, že je něco baví, když je to nebavilo.
Po technické stránce jsem byl opravdový amatérský nadšenec. Jedna nahrávka hrála hlasitěji, druhá tišeji. Metadata pro mě byla téměř tajemné zaklínadlo, takže se příběhy v přehrávači neřadily tak, jak měly. Některé věci jsem neuměl a o jiných jsem ještě ani nevěděl, že je neumím.
Dnes už dokážu držet nahrávky na podobné hlasitosti, vkládat do nich metadata a skládat je do alb. Zní to jako drobnost. Ale právě z podobných drobností se skládá rozdíl mezi souborem někde v telefonu a audioknihou, ve které se posluchač neztratí.
Dobrá audiokniha nezačíná mikrofonem
Začíná příběhem.
Když nefunguje postava, její cesta nebo okamžik, ke kterému celé vyprávění směřuje, nezachrání to sebelepší mikrofon ani orchestr v pozadí. Napsání jednoho klasického příběhu mi obvykle zabere přibližně hodinu. Teprve potom mířím do studia.
Samotné nahrávání jednoho příběhu trvá zhruba deset až dvacet minut. Studio mi pak dodá sestříhanou nahrávku s postprodukcí. Tím ale u mě práce nekončí. Vlastně začíná její druhá, skoro neviditelná část.
Do nahrávky osobně přidávám ruchy, zvuky a hudbu. Tato práce obvykle zabere dalších šedesát až devadesát minut: poslouchám, zkouším, posouvám a zase mažu. Kdy má něco zašustit? Kdy hudba pomůže? Kdy už překáží? A kdy je nejlepší nechat jen hlas a ticho?
Jsou to orientační časy a každý příběh potřebuje něco jiného. Někdy se více přepisuje, jindy opravuje a další čas spolkne příprava. Podle délky a náročnosti tak může deset až dvacet minut hotového vyprávění znamenat přibližně jeden a půl až tři hodiny práce. A audiokniha podobných příběhů obsahuje třeba deset nebo dvacet. Naštěstí mě tahle část stále baví. Jinak by to byla poněkud zvláštní volba koníčku.
Od stažené hudby k hudbě šité příběhu
Na začátku jsem používal hlavně ruchy. Potom jsem začal přidávat krátké hudební úseky z audiobank. Mělo to však jeden háček: mohl jsem vybírat jen z toho, co se mi podařilo najít, a ne vždy to přesně odpovídalo scéně, kterou jsem měl v hlavě.
Dnes s pomocí softwaru vytvářím i delší hudební pasáže přímo podle děje. Mohu lépe hlídat jejich náladu, rytmus i chvíli, kdy mají přijít a zase odejít.
Mám přitom vlastní jednoduchou zásadu: pro mě musí v naprosté většině času zůstat hlavní hlas a vyprávění. Kdybych to měl vyjádřit číslem, řekl bych, že hlas a vyprávění musí zůstat hlavní přibližně v 95 procentech nahrávky. Není to žádná zvukařská norma ani výsledek studie. Je to moje pracovní připomínka, abych se při přidávání dalších vrstev včas zastavil. Hudba má příběh dokreslit, ne se s vypravěčem přetahovat o pozornost.
Tomu, kdy hudba, ruchy a ticho příběhu pomáhají a kdy už mu překážejí, se podrobněji věnuji v článku Co dělají hudba a zvuky s dětským příběhem.
Hlas nezačíná v krku
Nejčastěji své příběhy namlouvám sám. Ne proto, že bych se považoval za profesionálního dabéra. Nepovažuji. Dělám to proto, že mě vyprávění baví a nechci se ho vzdát jen proto, že se v něm mám ještě co učit.
Když po sobě nahrávky kriticky poslouchám, nejvíc hlídám výslovnost. Zvlášť koncovky slov mají podivuhodnou schopnost zmizet přesně ve chvíli, kdy člověk získá pocit, že už mluví úplně přirozeně. Není snadné dobře artikulovat a zároveň neznít jako automat na hlášení příjezdů vlaků.
V poslední době proto mnohem více pracuji s pauzami, rytmem a také s tělem. Když namlouvám jezinky v příběhu O Smolíčkovi, hrbím se a ošívám. Když přijde na řadu Široký v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký, rozvalím se na židli. Najednou se jinak dýchá, jinak mluví a postava se do hlasu dostane skoro sama.
Oba příběhy si můžete poslechnout v audioknize České KLASIKY, jak je (ne)znáte. Posluchač v ní moje studiové prostocviky neuvidí. Což je možná dobře.
Když za mikrofon přijde herec
Práce se zkušenými herci mi ukázala další možnosti hlasu. Ondřej Nosálek namluvil připravované Příběhy Snokraje, které bychom rádi vydali na konci roku 2026. Pavol Smolárik zase natočil slovenskou verzi Nových příběhů ZeMě, která na vydání teprve čeká.
Při spolupráci s nimi jsem si mnohem víc uvědomil, co dokáže správně položená pauza, změna rytmu nebo skutečné vžití do postavy. Nesnažím se kvůli tomu začít znít jako někdo jiný. Spíš se učím lépe používat hlas, který mám.
Pořád slyším něco nového
Když si dnes pustím své první nahrávky, slyším nestejnou hlasitost, spolknuté koncovky i místa, která bych teď odvyprávěl jinak. Nemám potřebu předstírat, že jsem od začátku přesně věděl, co dělám. Nevěděl.
Ale možná právě proto mě tvorba audioknih pořád tolik baví. Každá další mi ukáže něco, co jsem v té předchozí ještě neslyšel.
A tak se příště znovu postavím před mikrofon, za sklem se rozsvítí světlo a zvukař možná uvidí, jak se ze mě na pár minut stává jezinka, vodník nebo rozvalený Široký. Posluchač uvidí jen tmu za zavřenýma očima. Pokud se v ní ale objeví celý příběh, stálo to divadlo ve studiu za to.
O autorovi
Jakub Zvelebil je táta, autor a vypravěč dětských příběhů a zakladatel rodinného nakladatelství Příběhy ZeMě. V knihách a audioknihách propojuje příběhové oblouky, dětské emoce, přírodu a zvuk.