Je osm večer. Dítě chce ještě příběh, ale vám už hlas klouže někam mezi šepotem a zívnutím. Na nočním stolku leží kniha a vedle ní telefon s tlačítkem „přehrát“. Je snadné mít pocit, že jedno znamená blízkost a druhé rodičovskou zkratku.
Audiokniha nenahrazuje společné čtení, ale není ani jeho horší verzí. Při čtení může rodič zastavit, odpovědět na otázku nebo příběh přizpůsobit tomu, co dítě právě prožívá. Audiokniha zase umožní dítěti vracet se k oblíbenému příběhu, i když zrovna nikdo nemůže číst. A i nahrávku můžeme poslouchat společně s dětmi — příběh sice vypráví někdo jiný, ale ta společná chvíle a blízkost stále patří nám.
Možná tedy nestojíme před soubojem knihy s nahrávkou. Spíše před několika různými způsoby, jak pustit příběh domů.
Nejdřív si ujasněme, co vlastně srovnáváme
„Čtení nahlas“ může znamenat několik odlišných věcí. Rodič může text krásně přečíst od začátku do konce. Může jej také sdílet interaktivně: všimnout si, že se dítě zarazilo, odpovědět na otázku, vrátit se o stránku zpět nebo připojit vzpomínku z jeho života. A někdy pouze bojuje z posledních sil, aby vůbec došel k tečce. Všechny tři situace jsou živé čtení, ale nejsou stejné.
Podobně není jen jeden poslech. Dítě může samo podesáté pustit známou kapitolu. Rodina může poslouchat při cestě autem. Rodič může sedět vedle dítěte v posteli, oba mlčet a po skončení se zastavit u jediné věty, která je zaujala.
Výzkum proto nedává poctivý podklad pro jednoduché „audiokniha je stejně dobrá“ ani „audiokniha se nepočítá“. V jednom experimentu se 135 čtyř- až pětiletými dětmi pomohlo zvukové vyprávění e-knihy dětem vybavit si příběh lépe než pouhé prohlížení obrázků bez zvuku. Děti, kterým tutéž e-knihu četl rodič, však příběhu rozuměly lépe než děti, které ji sledovaly samy se zvukovou nahrávkou. Výzkum nezkoumal klasickou audioknihu ani společný poslech dítěte s rodičem, takže z něj nelze sestavit univerzální pořadí všech způsobů vyprávění (Dore et al., 2018).
Co umí živý člověk, co nahrávka neumí
Největší výhodou rodiče není lepší dikce. Je to schopnost odpovědět na něco, co ještě před vteřinou nikdo nemohl předvídat.
V příběhu se ztratí pes. Dítě ztichne, protože se mu vybaví chvíle, kdy jste v parku hledali jeho oblíbeného plyšáka. Nahrávka pokračuje podle scénáře. Vy ale můžete vidět výraz jeho tváře, zastavit se a říct: „Taky sis na to vzpomněl?“ Nebo neříct nic a jen chvíli počkat.
Dospělý nemusí pokládat předem připravené otázky. Může jednoduše navázat na skutečný signál dítěte. Souhrn 19 výzkumů s malými dětmi ukázal, že když se rodiče učili dítě při společném prohlížení knih více zapojovat, mělo to mírný pozitivní vliv na jeho porozumění řeči i vlastní vyjadřování. Ještě výrazněji se změnilo samotné společné čtení: rodiče více reagovali na dítě a nechávali mu v příběhu větší prostor (Dowdall et al., 2020). Výzkum se ale týkal malých dětí, takže jeho závěry nemůžeme automaticky vztáhnout na děti až do deseti let. A už vůbec z něj neplyne, že každé čtení musí být lekce plná otázek.
Někdy dítě nechce rozebírat, proč se hrdina rozhodl odejít. Chce se schoulit, poslouchat a nechat příběh plynout. Hodnota živého člověka je i v tom, že to může poznat.
Co nabízí audiokniha po svém
Audiokniha přináší stálou interpretaci. Stejná věta zazní při pátém poslechu ve stejném tempu, se stejnou pauzou a stejným hlasem postavy. Dítě se tak může vracet přesně k podobě příběhu, kterou zná — ne proto, že opakování automaticky zaručuje nějaký vývojový výsledek, ale protože návrat ke známému někdy jednoduše chce.
Představte si sobotní ráno. Dítě si v pokojíčku staví z kostek a samo si pustí kapitolu, kterou už umí téměř zpaměti. Nemusí čekat, až bude mít někdo čas číst, a nemusí samo umět rozluštit všechna písmena. Příběh je mu dostupný jinou cestou.
Profesionální vypravěč navíc může nabídnout promyšlené tempo, práci s postavami a jednotnou interpretaci celého díla. Neznamená to, že jeho hlas je cennější než hlas rodiče. Jsou to jiné role. Rodič zná dítě; vypravěč má prostor soustředit se na provedení příběhu. Jak mohou hlas, hudba, ruchy a ticho sloužit ději, rozebíráme zvlášť v článku Co dělají hudba a zvuky s dětským příběhem.
Když rodič zmáčkne „přehrát“ a zůstane
Mezi samostatnou audioknihou a rodičovským čtením existuje ještě třetí možnost, která se v debatě často ztrácí: společný poslech.
Jedete autem, dítě sleduje krajinu a mezi sedadly běží příběh. Když se hrdina odhodlá vstoupit do jeskyně, dítě se zepředu ozve: „Já bych tam nešel.“ Nemůžete ukázat na obrázek ani otočit stránku, ale můžete odpovědět. Po příjezdu možná ještě chvíli sedíte na parkovišti, protože do konce kapitoly zbývají dvě minuty. Příběh v tu chvíli není zvuková výplň cesty. Je to něco, co se stalo vám oběma.
Podobně večer můžete pustit nahrávku a lehnout si vedle dítěte. Profesionální hlas převezme přednes, vám však zůstane to, co nahrávka neumí: všimnout si smíchu, sevřené ruky nebo otázky, která přijde po poslední větě. Rodičovská přítomnost nemusí vždy vypadat jako výkon.
Co od této chvíle potřebujeme?
Místo otázky „Co je pro dítě obecně lepší?“ bývá užitečnější položit si menší otázku: Co od příběhu potřebujeme právě dnes?
- Pokud dítě narazilo na složité téma a chce se ptát, živé čtení vám umožní pružně zastavovat a navazovat na jeho slova.
- Pokud se chce samo vrátit k oblíbené kapitole, audiokniha mu dá větší samostatnost a tutéž známou interpretaci.
- Pokud jste unavení, ale chcete být spolu, můžete pustit audioknihu a zůstat vedle sebe. Únava sama nemusí zrušit blízkost.
- Pokud vás čeká dlouhá cesta, může se z poslechu stát společná výprava, ke které se vrátíte i po vypnutí motoru.
- Pokud dítě právě potřebuje klid bez povídání, nemusíte z příběhu vyrábět otázky a poučení. Můžete jej prostě nechat doznít.
Odpověď se může měnit s věkem, povahou dítěte, složitostí textu i obyčejnou podobou dne. Jedna rodina bude půl knihy číst a druhou poslouchat. Jiné dítě si bude nahrávku pouštět samo a o příběhu promluví až o týden později při hře.
Když chcete stejný příběh číst i poslouchat
U naší první knihy Příběhy ZeMě najdete všechna vyprávění v psané i audio podobě. Odkazy na nahrávky jsou vtištěné přímo v knize a za audio už nic dalšího neplatíte. Stejně doplňujeme audiem i většinu dalších knih, které píšu. Pro naše čtenáře se postupně stalo přirozenou součástí knihy: jeden večer mohou číst, při cestě poslouchat a jindy příběh prožít společně — podle toho, co se zrovna hodí.
Dvě blízkosti, ne dvě soupeřící strany
Hlas rodiče přichází se znalostí konkrétního dítěte. Hlas vypravěče přichází s hotovou interpretací, ke které se lze vrátit. Jeden může uprostřed věty změnit tempo podle dětské tváře; druhý dokáže být k dispozici znovu a znovu ve stejné podobě.
A někdy se obě možnosti potkají: vypravěč vypráví, dítě poslouchá a rodič je vedle něj. Nikdo nemusí vyhrát. Důležité je, že příběh není jen puštěný v místnosti, ale má kam dopadnout.
O autorovi
Jakub Zvelebil je táta, autor a vypravěč dětských příběhů a zakladatel rodinného nakladatelství Příběhy ZeMě. V knihách a audioknihách propojuje příběhové oblouky, dětské emoce, přírodu a zvuk.
Použité zdroje
- Dore, R. A. et al. (2018): The parent advantage in fostering children's e-book comprehension.
- Dowdall, N. et al. (2020): Shared Picture Book Reading Interventions for Child Language Development: A Systematic Review and Meta-Analysis.