Dveře se otevřou. Vypravěč nám to může jednoduše říct. Můžeme slyšet tiché vrznutí pantů. Anebo dlouhé skřípění, po němž se zvedne hudba a dá nám najevo, že za dveřmi nečeká nic dobrého.
Pokaždé vstoupíme do trochu jiného příběhu.
Hudba, ruchy, tempo a ticho mohou dítěti pomoci rozeznat prostředí, změnu nálady, napětí nebo chvíli, kdy se v hrdinovi něco láme. Neplatí však, že více zvuků znamená lepší audioknihu. Zvuk funguje tehdy, když vyrůstá z děje, nechává hlas v popředí a umí v rozhodující chvíli také ustoupit.
Zvuk není kulisa. Je to další vypravěč
Když se řekne zvuková audiokniha, snadno si představíme vypravěče a za ním nějakou hudbu. Ve skutečnosti má každý ze zvuků jinou práci.
Hlas nese slova, postavy a význam. Ruch může otevřít prostor: kroky na štěrku znějí jinak než kroky v prázdné chodbě. Hudba nemusí popisovat, co se právě děje; může naznačit, jakou proměnu čekáme nebo jak nejistě máme scénu číst. Podkres drží pod scénou souvislou zvukovou náladu. Tempo a pauza určují, zda má věta čas doznít. A ticho může vytvořit místo, do kterého si posluchač doplní vlastní strach, úlevu nebo otázku.
Žádná z těchto vrstev tam ale nemusí být jen proto, že ji umíme přidat. Čistá četba jedním hlasem není nedodělaná audiokniha. Je to plnohodnotná tvůrčí volba. Stejně jako nahrávka s hudbou a ruchy může být prostá, přesná a silná — nebo přeplněná.
Zvuk může ukázat něco, co vypravěč nemusí vyslovit
Představte si dítě, které v příběhu poprvé vstupuje samo do lesa. Text může popsat stromy a cestu. Hlas může zpomalit. V dálce se může ozvat datel a pod větou se objeví sotva slyšitelný tón, který ještě není ani nebezpečný, ani uklidňující.
Ruch tu neříká: „Tohle je les.“ Spíše nám pomáhá pocítit jeho rozměr. Hudba neříká: „Teď se boj.“ Může však proměnit očekávání, s nímž posloucháme další větu.
Výzkum ukazuje, že zvuk skutečně může směrovat interpretaci — jen je potřeba nepřekročit, co bylo doopravdy zkoumáno. Ve filmových experimentech s dospělými ovlivňovala rozdílná hudba hodnocení postav i očekávání dalšího děje. Ve starším televizním experimentu se zvukové efekty vkládaly k důležitým dějovým místům, aby vedly pozornost dětí. Ani jedna z těchto studií ale nedokazuje, že hudba a ruchy automaticky zlepší dětskou audioknihu. Film má obraz, televize pracuje s vizuální pozorností a audiokniha nechává celý svět vzniknout v hlavě posluchače.
Pro nás je proto zvuk především tvůrčí možnost. Snažíme se jím vést pozornost k tomu, co už je přítomné v příběhu: ke změně prostoru, nálady, tempa nebo vnitřního postoje postavy. Zvuk nemá emoci přilepit na scénu zvenčí. Má ji objevit uvnitř toho, co už nese text a hlas.
Kdy už zvuk s příběhem bojuje
Vraťme se ke dveřím z úvodu. Jestli za nimi hrdina uslyší větu, která změní celý příběh, nepotřebujeme současně burácení bouřky, tři údery bubnu, vrzání, štěkot a melodii oznamující nebezpečí. Každá vrstva může být sama o sobě působivá. Dohromady ale začnou soutěžit o stejné místo.
Nápadný zvuk si o pozornost umí říct. Laboratorní studie Niny Wetzelové a jejích kolegů například zjistila, že děti byly při jednoduchém úkolu vyrušeny novými zvuky více než dospělí. Nebyl to výzkum audioknih a nelze z něj odvodit, že nový ruch dítěti vždy překáží. Připomíná ale důležitou tvůrčí otázku: přináší tento zvuk do scény význam, nebo se jen hlásí o slovo?
Zvuk může bojovat s příběhem několika způsoby. Může být příliš hlasitý vůči řeči. Může být tak doslovný, že posluchači nevezme jen nejistotu, ale i prostor pro představivost. Hudba může pokračovat beze změny tak dlouho, až přestane reagovat na děj. A efekt, který měl zvýraznit jeden okamžik, může při častém opakování ztratit svou sílu.
Proto se při tvorbě neptáme jen: „Co bychom sem mohli přidat?“ Stejně důležitá otázka zní: „Co se stane, když to odebereme?“
Pět vteřin, kdy hudba nemá být hlavní postavou
Storyteller Matthew Dicks nazývá „pětivteřinovým momentem“ krátkou chvíli, kdy si postava něco zásadního uvědomí nebo se uvnitř promění. Není to vědecký pojem ani povinný recept na každý příběh. Je to užitečný autorský pohled na okamžik, k němuž směřuje příběhový oblouk. Podrobněji jsme jej popsali v článku Co dělá dětský příběh dobrým?
Zvuk takový okamžik nevytvoří, pokud k němu hrdina nemá cestu. Mohutná hudba nezachrání proměnu, která se v příběhu nestala. Může ji pouze podtrhnout — změnou rytmu, návratem známého motivu, jediným ruchem nebo naopak tím, že se stáhne.
Právě zde bývá lákavé scénu „pojistit“. Přidat melodii, aby každý poznal, že přichází něco důležitého. Jenže pětivteřinový moment často nepotřebuje vykřičník. Někdy potřebuje mezeru za větou. Nádech vypravěče. Ticho, v němž má dítě čas postřehnout, že hrdina už není stejný jako před chvílí.
Jak se zvukem pracujeme v Příbězích ZeMě
Naše audioknihy netvoříme jako hlas s hudbou nalepenou až na konci. Pracujeme s vypravěčským hlasem, hudebními motivy, ruchy, podkresy, tempem i tichem. Záměrem je podpořit orientaci, atmosféru a důležité momenty příběhu, ne předvést množství použitých stop. Základ je přitom pořád stejný: vypravěč a jeho práce s hlasem musí scénu unést sami. Hudba je může posunout dál, ale nemá je zachraňovat.
Dobře je to slyšet v audioknize České KLASIKY, jak je (ne)znáte, ve které staré pohádky Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové dostaly nový kabát pro děti 21. století. Celou sbírkou procházejí české, keltské a slovanské hudební motivy, ale v jednotlivých scénách mají pokaždé jinou úlohu.
V příběhu Pták Ohnivák se mluví o Ohnivákově zpěvu několikrát. Skutečnou hudbou jej ale necháme zaznít až v úplném závěru. Vyprávění se na několik minut zastaví a zůstane samotný klarinet. Přichází nečekaný závěrečný obrat a šťastný konec; naším záměrem bylo scénu nezkrátit dalšími slovy, ale zpomalit ji a chvíli v ní s posluchačem zůstat. Nejde o důkaz, že klarinet vyvolá u každého dítěte stejnou emoci. Je to naše rozhodnutí nechat hudbu převzít vyprávění tam, kde už text řekl dost.
Jinak pracuje motiv Vodníka. Začíná několik vteřin před jeho vstupem do scény. Kdo už jej jednou slyšel, může postavu poznat dříve, než ji vypravěč pojmenuje. Hudba tu není odměnou po velkém okamžiku, ale předzvěstí: něco se blíží.
A pak je tu Zlatá rybka, u které jsme se rozhodli pro opak. Její originální, autentický hlas scénu unese sám, takže pod ním žádná hudba není. Přidaný podkres by neotevřel další vrstvu; jen by se tlačil mezi hlas a posluchače. Také to je zvuková dramaturgie — poznat chvíli, kdy máme vlastní práci ubrat.
Tohle všechno je náš tvůrčí záměr. Neznamená to, že každé dítě prožije stejnou scénu stejným způsobem. Jedno zachytí melodii, druhé si zapamatuje hlas postavy, třetí požádá, aby se příběh ztišil. Zvuková dramaturgie může otevřít dveře, ale nemůže určit, s čím jimi posluchač projde.
Dítě nemusí sedět bez hnutí, aby poslouchalo
Při poslechu není nutné měřit pozornost podle toho, zda dítě vydrží nehybně sedět. Některé děti u příběhu kreslí, stavějí, mačkají polštář nebo přecházejí po pokoji — a přitom se po skončení vrátí přesně k větě, která je zaujala.
Místo zkoušení, co si dítě zapamatovalo, si můžete všímat přirozenějších stop:
- pozná, kdo právě jedná a co se ve scéně změnilo;
- vrací se k určité pasáži nebo si přehrává její zvuk;
- ptá se na děj, motivaci postavy nebo na to, co bude dál;
- chce nahrávku zeslabit, zastavit nebo část přeskočit;
- reaguje na hlas postavy, nebo jej přes hudbu obtížně zachytí;
- pokračuje ve hře motivem, větou či náladou z příběhu.
Ani to není test kvality audioknihy nebo schopnosti dítěte poslouchat. Je to způsob, jak zjistit, co se odehrává právě mezi tímto dítětem, tímto příběhem a touto chvílí. Nahrávka, která funguje v autě, může být před spaním příliš živá. Zvuk, který jedno dítě vtáhne, může jiné unavit.
Když si chcete poslechnout, jak pracujeme my
V audioknize České KLASIKY, jak je (ne)znáte najdete devět starých pohádek Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové v našem autorském zpracování. Na produktové stránce si můžete pustit ukázku a sami poslouchat, kdy hudba rozšiřuje prostor příběhu, kdy něco předznamenává — a kdy nechává hlavní slovo vypravěči.
Nejdůležitější zvuk může být ten, který nepřidáme
Zvukový design na sebe nemusí neustále upozorňovat. Když funguje, dítě si možná neřekne: „Tohle byl dobře umístěný ruch.“ Jen ví, že dveře vedly do studené chodby, že se za nimi něco změnilo a že před další větou na okamžik zadrželo dech.
Pak už nejde o to, kolik zvuků audiokniha má. Důležité je, zda každý z nich ví, proč v příběhu je — a zda umí zmlknout ve chvíli, kdy má promluvit něco důležitějšího.
Časté otázky
Ruší hudba dítě při poslechu audioknihy?
Může, ale nemusí. Záleží na hlasitosti, složitosti hudby, jejím vztahu k ději, situaci poslechu i citlivosti konkrétního dítěte. Dobrým vodítkem je, zda zůstává řeč srozumitelná a dítě se orientuje v tom, kdo jedná a co se změnilo.
Jsou zvukové efekty vhodné i pro malé děti?
Věk sám o sobě k posouzení vhodnosti nestačí. Důležitá je také přiměřená hlasitost, čitelnost hlasu, množství vrstev a reakce dítěte. Pokud chce zvuk ztišit, nahrávku zastavit nebo působí zahlceně, je v pořádku poslech upravit či přerušit.
Je dramatizovaná audiokniha lepší než audiokniha načtená jedním hlasem?
Ne obecně. Čistá hlasová četba nechává velký prostor řeči a představivosti. Hudba a ruchy zase mohou otevřít prostředí, rytmus a další významovou vrstvu. O kvalitě rozhoduje provedení a vztah zvuku k příběhu, ne počet hlasů či efektů.
Může dítě poslouchat, i když si při tom hraje nebo kreslí?
Pohyb sám o sobě neznamená, že dítě neposlouchá. Všímejte si spíše, zda se vrací k ději, reaguje na změny a příběh se objevuje v jeho otázkách nebo hře.
O autorovi
Jakub Zvelebil je táta, autor a vypravěč dětských příběhů a zakladatel rodinného nakladatelství Příběhy ZeMě. V knihách a audioknihách propojuje příběhové oblouky, dětské emoce, přírodu a zvuk.
Použité zdroje
- Calvert, S. L. & Gersh, T. L. (1987): The selective use of sound effects and visual inserts for children's television story comprehension.
- Wetzel, N. et al. (2021): Distraction of attention by novel sounds in children declines fast.
- Boltz, M., Schulkind, M. & Kantra, S. (1991): Effects of background music on the remembering of filmed events.
- Hoeckner, B. et al. (2011): Film Music Influences How Viewers Relate to Movie Characters.
- Kjelgaard, M. M. & Speer, S. R. (1999): Prosodic Facilitation and Interference in the Resolution of Temporary Syntactic Closure Ambiguity.
- Dicks, M. (2018): Storyworthy.